Růst a zrání dítěte – 2. díl

Životní projevy v prvních měsících života

V prvních týdnech života malý člověk velmi často a velmi dlouho pláče. Doba, kterou stráví pláčem, bývá obvykle nejdelší v šesti týdnech života. V té době propláče až tři hodiny denně. Pláč představuje totiž hlavní způsob, kterým na sebe upozorňuje a kterým vyjadřuje jak příjemné, tak i nepříjemné pocity. Může být reakcí na tak různorodé situace jako je hlad, mokrá plenka, strach nebo únava z přemíry podnětů. Někdy se příčinu pláče ani nepodaří zjistit. Kolem tří měsíců věku obvykle pláče již podstatně ubývá. Dítě stráví pláčem již méně než hodinu za den. Postupně se totiž naučilo reagovat různorodějším způsobem – úsměvem, dotykem rukou či dumláním prstů.

V prvních týdnech života může pláč dítěte rodiče znepokojovat, zejména u dráždivějších dětí. Rodiče velmi citlivých dětí, kterým k vyvolání pláče stačí malý podnět, potřebují porozumět svébytnému temperamentu svého malého človíčka a potřebují vědět, že další nadměrnou stimulací jeho pláč posílí. Je to velké umění. Řada rodičů má totiž sklon při pláči vytvářet pro dítě stále nové a nové podněty. Děťátko lze uklidnit dudlíkem, houpáním, klidným tichým zpěvem nebo chováním v náručí. Je důležité mít na paměti, že pláč je vázán jen na krátké časové období života dítěte a že po třetím měsíci se tyto projevy postupně zklidní.

Rytmus spánku a bdění je zpočátku náhodný, nepravidelný. Díky postupnému zrání mozkové tkáně se časem ustálí stále delší časové úseky nepřerušovaného spánku, střídané s delší dobou bdění. Tomuto rytmu se dítě postupně učí. Pokud s ním rodiče přes den hojně navazují kontakt a stimulují jej, naučí se spát více v noci. Kolem dvou měsíců věku se většina kojenců v noci dvakrát až třikrát na krátkou dobu probudí a dožaduje se krmení. Někteří ale dokáží spát nepřerušeně i šest hodin. Celková doba spánku se v průběhu vývoje postupně zkracuje, jak ukazuje tabulka.

Tab 2 – Průměrná doba spánku během vývoje dítěte

věk hodin spánku celkem     z toho přes den
1 týden 16 8
1 měsíc 15 7
3 měsíce 15 5
6 měsíců 14 4
12 měsíců 14 3
2 roky 13 2
3 roky 12 1
5 let 11
9 let 10
14 let 9
18 let 8

Souhrn: V prvních týdnech a měsících života představuje pláč hlavní způsob, kterým malý člověk reaguje na nejrůznější podněty – hlad, mokrou plenku, strach nebo únavu z nadmíry podnětů. Kolem tří měsíců věku pláče úbývá, protože se dítě učí reagovat různorodějším způsobem. Celková potřebná denní doba spánku postupně klesá z téměř 17 hodin po narození na 14 denně v roce věku a na 8 hodin na prahu dospělosti. Pravidelnému rytmu spánku v noci a bdění přes den se malé děťátko postupně učí. Pomáhá mu, navazují-li s ním rodiče přes den hojně kontakt.

Poznávání světa v prvním roce

FreudErikson a Piaget reprezentují základní tři vývojové teorie, které každá ze svého úhlu pohledu posuzují jednotlivá vývojová období života lidského jedince. Každá z teorií přináší nový, zajímavý vývojový pohled.

Piaget nazval první dva roky života senzorimotorickým obdobím. Pokusil se tím vyjádřit přímočarý vztah mezi podnětem z okolního prostředí, který dítě vnímá pomocí svých smyslů (senzori-), a jeho pohybovou odpovědí (-motorické). Malý človíček se postupně učí spojovat smyslový vjem z okolí s vhodnou pohybovou reakcí stále důmyslnějším způsobem. Nejmenší kojenci ještě vycházejí z jednoduchých, poměrně stereotypních reakcí (příkladem je sací reflex). Soustavně je však doplňují a zdokonalují díky nasbíraným zkušenostem, kterých přibývá s rozvojem dalších smyslových schopností, hlavně zraku a hmatu.

V prvním roce života dítě vnímá pouze svoje bezprostřední okolí: Osoby a předměty, které vidí a kterých se dotýká. Malý človíček dokáže sledovat pohyb předmětu ve svém zorném poli. V prvním půl roce života pro něj ale předmět přestává existovat, jakmile zorné pole opustil. Mezi 9 a 12 měsíci věku už začíná chápat trvalost předmětů – skutečnost, že předměty existují, i když nejsou vidět. Svoji představu o trvalosti předmětů nejdříve zkouší na příkladu své matky, která je pro něj ze všech osob i předmětů emočně nejdůležitější.

Ve druhém roce života se potom postupně rozvine schopnost manipulovat s předměty pomocí nástrojů. Dítě přitom nejdříve napodobuje, později zkouší samo a učí se metodou pokusů a omylů.

Podle Freuda se první rok života nazývá orálním stádiem (orální = ústní), protože dítě svoje důležité potřeby uspokojuje prostřednictvím úst. Potravu saje z prsu či lahvičky, uklidňuje se dumláním palce či dudlíku.

První rok života je časem úplného prolnutí maminky a jejího dítěte. Hranice mezi nimi vlastně skoro neexistuje. Maminka uspokojuje všechny potřeby dítěte a mezi oběma se vytvářejí budoucí trvalá pouta. Nejen maminka, ale oba rodiče se učí vnímat a rozpoznávat projevy svého dítěte, kterými dává najevo svoje potřeby, a vyhovět mu. Erickson hovoří o fázi primární důvěry či nedůvěry, kterou v tomto období děťátko získává díky svým rodičům. Mnoho z této prvotní důvěry či nedůvěry s sebou nese do celého dalšího života.

První sociální hra, při které se rodiče dítěti střídavě ukazují a schovávají a dítě je střídavě sleduje a pak se otáčí na druhou stranu, je typická pro druhý čtvrtrok života. Přináší radost a potěšení oběma – dítěti i rodičům. Představuje také první pokus o napodobování, které je potřebné pro pozdější rozvoj dovedností i sociálního chování. Komplikovanější hry, jako hru na schovávanou, dítě začíná chápat později – obvykle kolem 9. měsíce.

Mezi osmi a devíti měsíci se začíná projevovat strach z odloučení a z neznámých lidí. Je přirozeným důsledkem zrání mozku. Díky němu si dítě dokáže vyvolat v paměti dřívější zážitky a dokáže do nich vřazovat nová pozorování. Rozpozná i takové děje, které se podobají dřívějším zážitkům jenom zčásti. Nové situace však vyvolávají jeho nejistotu a postupně obavy a strach. To už je poměrně komplikovaná mozková funkce, které do té doby dítě nebylo schopno.

Při kontaktu s neznámým člověkem dítě nejdříve zkoumá jeho tvář a vzpomíná, zda už ji vidělo. Pokud zjistí, že tvář je neznámá, dostane strach a může reagovat pláčem. Strach z odloučení od matky vzniká tak, že děťátko začne být schopno vybavit si v paměti přítomnost maminky, i když ji nemá na dosah. Zjistí, že něco není v pořádku, znejistí, začne se bát a reaguje pláčem.

Tento způsob chování začíná u dítěte kolem 8. měsíce, vrcholí kolem 15. měsíce a zákonitě mizí kolem dvou let věku, protože další zrání mozku usnadní rozvoj nových způsobů chování. Rodiče mohou dítě „ošálit“: Pokud do jeho blízkosti umístí obrázek maminky tak, aby mohlo dítě její tvář pozorovat v její nepřítomnosti, může se dítě uklidnit.

Sourhn: Malý kojenec nejdříve reaguje poměrně stereotypně. S nárůstem nových poznatků, který je usnadněn i rozvojem zraku a hmatu, nových podnětů stále přibývá a způsob reakcí je stále rozmanitější. Zprvu dítě vnímá jen předměty a osoby, které vidí či kterých se dotýká, mezi 9. a 12. měsícem ale již chápe jejich trvalost. Při prvních jednoduchých sociálních hrách s rodiči se dítě učí napodobovat. Mezi osmi a devíti měsíci věku se objeví strach z odloučení a strach z neznámých lidí. Je způsoben dalším zráním mozku, který již umožňuje komplikovanější myšlenkové pochody.

Růst v prvních letech života

Porodní hmotnost a porodní délka závisí na délce těhotenství, na stavu výživy plodu i na zdravotním stavu maminky. Výška rodičů na ni má jen malý vliv.

V druhé polovině prvního roku života začínají růst dítěte více ovlivňovat genetické vlohy, odvozené především od výšky rodičů, mnohem méně od výšky prarodičů. Mezi narozením a koncem druhého roku se tak může délka či výška dítěte ve srovnání s ostatními stejně starými dětmi podstatně změnit a to oběma směry. Dítě při narození drobné, které má vyšší rodiče, roste obvykle poměrně rychle a ve druhém roce života se již zařadí do vyššího pásma, které odpovídá rodičovské výšce. Naopak, k relativnímu posunu ve výšce směrem dolů může dojít u dětí při narození velkých, jejichž rodiče jsou menší. Takové děti mohou růst pomaleji i méně přibírat na váze, aby ve druhém roce života jejich výška odpovídala vloze zděděné od rodičů. Tato změna může rodiče někdy znepokojit a vést k mylným obavám ze špatného prospívání dítěte.

Při svých prvních narozeninách váží dítě přibližně třikrát více než při narození a svoji délku znásobí v průměru 1 krát. Po druhých narozeninách se již růstová rychlost postupně ustálí na hodnotách typických pro střední dětský věk – dítě přibere potom za rok 2-3 kg na váze a vyroste o 5 – 7,5 cm. Až do začátku dospívání si potom děti udržují mezi vrstevníky z hlediska své výšky stálé místo. To také do značné míry předurčuje jejich dospělou tělesnou výšku.

Poloviny své budoucí dospělé výšky dosáhnou chlapci obvykle kolem dvou let věku, děvčátka v roce a půl.

Souhrn: Délka a hmotnost při narození vypovídají málo o budoucí tělesné výšce dítěte. Teprve po půl roce života se v růstu začne více uplatňovat vloha pro tělesnou výšku zděděná po rodičích. Do dvou let věku se dítě postupně zařazuje do svého pásma tělesné výšky, které si potom udržuje po celou dobu dětství až do začátku dospívání a které také do značné míry předurčuje jeho dospělou výšku.

Předpověď dospělé tělesné výšky

Rodiče se často ptají, jak bude jejich dítě velké, až vyroste. Sami si můžete zkusit spočítat, jakou vlohu pro budoucí dospělou tělesnou výšku jste předali svému dítěti.

Při tomto výpočtu vycházíme ze skutečnosti, že rozdíl průměrné výšky mezi dospělými muži a ženami činí 13 cm. Rodič téhož pohlaví předává dítěti vlohu, která odpovídá jeho vlastní výšce, rodič opačného pohlaví vlohu pro svoji výšku zvětšnou o 13 cm (maminky synům) nebo zmenšenou o 13 cm (tatínkové dcerám). Přetrvává názor, že v každé další generaci se průměrná výška dětí zvyšuje a že „děti přerůstají své rodiče“. Tato skutečnost byla velmi nápadná ještě v první polovině dvacátého století. Generace dnešních rodičů však již díky dostatečné výživě a potlačení výskytu řady závažných nemocí dětského věku dorostla téměř do své optimální výšky, která se již v další generaci zvýšit nemůže.

Jak tedy spočítáme, jakou vlohu pro tělesnou výšku jsme svému dítěti předali ? K tělesné výšce rodiče téhož pohlaví přičteme výšku druhého rodiče zvětšenou (u chlapců) nebo zmenšenou (u dívek) o 13 cm a součet vydělíme dvěma. Získáme nejpravděpodobnější dospělou výšku našeho dítěte. Pokud k této výšce přičteme 8,5 cm a stejný počet i odečteme, vznikne rozmezí, do jakého doroste naše dítě s pravděpodobností 95 %.

Příklad: Pavlův tatínek měří 180 cm, maminka 158 cm. Obávají se, aby jejich syn nebyl po mamince příliš malý. Jeho pravděpodobnou výšku spočítají následujícím způsobem:

180 + (158 + 13)   = 351
351 : 2   = 175,5
175,5 + 8,5   = 184
175,5 – 8,5   = 167

Nejpravděpodobnější dospělá výška syna bude 175,5 cm. S 95 % pravděpodobností doroste do výšky mezi 167 a 184 cm. Vzhledem k průměrné výšce dospělých mužů, která je kolem 178 cm, nejsou tedy obavy o jeho výšku namístě.

I z příkladu vyplývá, že uvedený výpočet je sice spolehlivý, avšak nepřináší příliš přesný výsledek. Proto se s ním nemusíme spokojit. V další části této kapitoly se naučíme používat percentilové grafy, které nám umožní předpovědět dospělou výšku našeho dítěte přesněji.

Percentilové grafy vymezují pásma obvyklé tělesné výšky od narození až na práh dospělosti a jsou výsledkem měření tisíců dětí různého věku. Vzhledem k poněkud odlišnému průběhu růstu u chlapců a u dívek jsou připraveny pro každé pohlaví zvlášť. Percentilový graf tělesné výšky naleznete ve „Zdravotním a očkovacím průkazu“ svého dítěte.

Vodorovná osa (oxa „x“) percentilového grafu vyjadřuje věk v letech; svislá osa (osa „y“) tělesnou výšku v centimetrech. Jádrem percentilového grafu je střední tučná křivka, zvaná 50. percentil. Ta ukazuje v jednotlivých letech růst dítěte, které má střední tělesnou výšku. Polovina stejně starých dětí je větších a polovina menších.

Tato střední křivka je obklopena zdola i shora souběžnými křivkami, které (shora dolů) vyznačují 97., 90., 75., 25., 10. a 3. percentil. Číslo percentilu vyjadřuje, jaké procento dětí má tělesnou výškou nižší než vymezuje příslušná křivka. Plochu mezi 25. a 75. percentilem nazýváme pásmem střední tělesné výšky. To zahrnuje polovinu všech dětí.

Děti s výškou pod 3. percentilem jsou malé, ale přesto i v tomto pásmu rostou 3 % dětí. Pokud by bylo ve školní třídě 33 dětí, potom by právě jedno z nich zákonitě mělo být menší než 3. percentil. Stejně tak v každé školní třídě o 33 dětech by jedno dítě mělo být vyšší než 97. percentil.

Mezi dětmi, jejichž výška vybočuje z pásma mezi 3. a 97. percentilem, je sice většina dětí zdravých, ale u některých z nich již může být jejich méně obvyklá tělesná výška projevem zdravotní poruchy. Růst by měl v tomto případě kvalifikovaně posoudit dětský lékař.

Percentilový graf tedy pomůže rodičům porovnat výšku jejich dítěte s ostatními stejně starými dětmi.

Příklad: Pavlovi je osm a půl roku, měří 124 cm a je nejmenší ze třídy. Jeho rodiče mají obavy o jeho růst, protože někteří spolužáci měří již více než 140 cm.

V percentilovém grafu chlapců zjistíme, že ve věku 8 roku je střední výška chlapců 133 cm (50. percentil). Výška 124 cm leží na 10. percentilu, každý desátý stejně starý chlapec je tedy menší než Pavel. Může se samozřejmě stát, že ve třídě jsou všichni chlapci větší. Nejvyšší chlapci mohou měřit i 143 cm (97. percentil) nebo dokonce více.

Druhým využitím percentilového grafu je odhad budoucí dospělé tělesné výšky. Pro takový odhad můžeme použít výšku dítěte přibližně od dvou do deseti (u dívek) či do jedenácti (u chlapců) let. Víme již, že do dvou let ještě výška dítěte podléhá výkyvům – a podobně tomu je i během dospívání.

Od bodu, který vyznačuje současnou výšku dítěte, protáhneme myšlenou křivku souběžnou s nejbližší percentilovou křivkou až na pravý okraj grafu do věku 18 let. Místo, kde tato myšlená křivka protne pravý okraj grafu, naznačuje pravděpodobnou dospělou výšku dítěte.

Příklad: Pavlovi rodiče se nespokojí se zjištěním, že každý desátý stejně starý chlapec je menší. Stále se obávají, že Pavel zůstane malý. Chtějí znát odhad jeho dospělé výšky.

Měří-li Pavel v 8 letech 124 cm, leží jeho výška na 10. percentilu. Křivku 10. percentilu sledujeme směrem doprava. Pravý okraj grafu (svislou osu, která odpovídá 18 letům věku) tato křivka protíná ve výšce 170-171 cm. To je nejpravděpodobnější dospělá Pavlova výška.

Třetí způsob, jak lze využít percentilového grafu, je dlouhodobé sledování růstu. Zdravé dítě obvykle mezi druhými narozeninami a začátkem puberty svoje pásmo výšky v percentilovém grafu nemění. Rovnoměrný růst podél určité křivky grafu je u dítěte nejlepším důkazem jeho dlouhodobého příznivého zdravotního stavu. Měření má smysl opakovat ne častěji než za půl roku, protože rychlost růstu může podléhat mírným sezónním výkyvům. Zejména pro účel dlouhodobého sledování růstu je však při určování výšky nutné dbát na přesnost měření, aby nevznikaly zbytečné pochybnosti o růstové rychlosti dítěte.

Souhrn: Pro sledování růstu dítěte mohou rodiče použít percentilové grafy, které pomohou porovnat tělesnou výšku jejich dítěte s výškou vrstevníků a poslouží i pro dlouhodobé sledování růstu. Dospělou výšku dítěte lze odhadnout jednak výpočtem z výšky rodičů (méně přesně), jednak pomocí percentilového grafu protažením myšlené křivky souběžné s křivkami grafu ze současné výšky dítěte na pravý okraj grafu (přesněji, ale pouze u dětí mezi dvěma a deseti resp. jedenácti roky věku).

Vývoj mozku

Mozek je nejsložitější a nejbohatěji strukturovaný orgán lidského těla. Právě díky mozku, který je u člověka rozvinut nejdokonaleji ze všech živočišných druhů, se náš způsob života tak významně vzdálil i našim nejbližším příbuzným, lidoopům, a umožnil nám vytvořit si specificky lidský abstraktní svět, nejlépe patrný na příkladu mluveného a psaného slova.

Kompletně rozvinutý lidský mozek obsahuje kolem 100 miliard navzájem složitě pospojovaných mozkových buněk. Převážná část růstu mozku se odehrává během prvních tří měsíců nitroděložního žívota a při narození je počet mozkových buněk už konečný. Mozek se však dále poněkud zvětšuje a zejména zraje, to znamená, že mozkové buňky postupně zdokonalují svoje uspořádání a tím i svoji funkci. Mozkovna novorozeného dítěte již dosáhla tří čtvrtin své budoucí dospělé velikosti a hlavička, která je odrazem velikosti mozku, tvoří celou čtvrtinu délky těla. Tento poměr se během dalšího růstu a vývoje podstatně mění a ve 25 letech tvoří hlava už pouhou osminu tělesné výšky. Po narození tedy roste zbytek těla o poznání více než hlava, to znamená mozek. Pro rodiče je jistě známá zkušenost, že dítě vyroste mnohem dříve z kalhot než z čepice.

Po druhém roce věku se již obvod hlavy zvětšuje jen málo, nejvýše o 2 cm za rok. V 7 letech je růst mozku ukončen z 90 % a v 10 letech dosahuje mozek hmotnosti mozku dospělého.

Důležitá část zrání mozku po narození se odehrává během prvních čtyř měsíců života. Díky němu postupně mizejí reflexy typické pro novorozenecké období, dítě je stále čilejší a více reaguje na okolí. Kojenec se již snaží uchopovat předměty, usmívá se a směje se i hlasitě, očekává, že dostane jídlo, které má na dohled, a postupně začíná sedět s oporou.

Na zrání a vývoj mozku velmi těsně navazuje jak rozvoj psychiky a duševních schopností dítěte, tak i jeho obratnost, schopnost pohybové koordinace (tzv. jemná motorika). Postupný rozvoj obratnosti můžeme v prvním roce života dobře pozorovat například na způsobu, jakým dítě uchopí rukou předmět. Schopnost úchopu se objevuje obvykle ve 3-4 měsících věku. Tato nová dovednost přináší dítěti mnoho radosti a potěšení. Nejdříve začíná uchopovat předměty celou dlaní. Palec jako součást dlaně se do úchopu zapojí později, v pátém měsíci. V sedmém měsíci začne pomáhat dítěti v úchopu některých předmětů, například kostky, palec otočený proti ostatním prstům. Až v 9 měsících umí dítě využít pro uchopení drobtů nebo malých kuliček také jemný klíšťkový úchop. Jako ve všech ostatních dovednostech, i zde platí, že každé dítě je samostatným individuem a jeho vývoj se může od uvedených údajů poněkud lišit. Zmiňujeme data průměrná, zjištěná při hodnocení velkých skupin dětí.

Pro objevování okolí má pro dítě obrovský význam celkový pohybový vývoj (tzv. hrubá motorika). Dítě obvykle začne samostatně sedět mezi 6. a 8. měsícem. Od této chvíle může pozorovat bez omezení dění okolo sebe a jeho obzor se dále rozšiřuje. Kolem jednoho roku začíná samostatně chodit (s rozmezím u zdravých dětí mezi 9 a 17 měsíci věku). Díky samostatné chůzi může dítě rovnýma nohama vstoupit do druhého roku života, jehož hlavní náplní je postupné získávání nezávislosti a samostatné objevování světa.

Souhrn: Mozek je nejsložitějším a nejdokonalejším orgánem lidského těla. Podstatná část vývoje mozku proběhne ještě před narozením, i když ještě po narození mozek určitou dobu vyzrává. Na zrání mozku navazuje postupný rozvoj jak psychiky a duševních schopností dítěte, tak i jeho pohybových dovedností v oblasti jemné i hrubé motoriky. Pohybové dovednosti pomáhají dále rozvíjet psychiku, protože dítě předměty uchopuje a prohlíží, v sedu se poté významně rozšiřuje jeho zorné pole a později díky samostatné chůzi může dítě začít samo objevovat svět.

Druhý rok života

Samostatná chůze přináší do života dítěte důležitý přelom. Dítě se může samo začít vzdalovat od matky a zkoumat okolí. Začínají první nesmělé krůčky k nezávislosti. Matka nadále pro dítě představuje pevný bod v nejistém světě a dítě se k ní často vrací, aby se ujistilo o její přítomnosti. Začíná však chápat, že okolí patří do jeho světa a v tomto kontextu si začíná uvědomovat i sebe sama.

Toto období s sebou může přinášet první vážnější výchovné problémy, typické pro druhý rok života: Každé dítě si v tomto věku zkouší vytvořit vlastní představu o tom, co ze svého okolí si může podmanit, ale chybí mu zkušenost. Dostává se tak občas i do nebezpečných situací. Typické jsou některé vážné dětské úrazy, například opařeniny, protože dítě na sebe může při svých výzkumech zvrhnout nádobu s horkým obsahem. Někteří rodiče výzkumné aktivity dítěte omezují řadou zákazů, příkazů, případně i trestů, aby takovým nebezpečím předešli. Neuvědomují se však, že u dítěte právě probíhá křehké období vývoje jeho osobnosti a tlumení jeho samostatnosti může tento vývoj narušit. Vhodnější je, pokud rodiče svému dítěti v narůstající samostatnosti nebrání, ale přijmou opatření, která výzkumné úsilí dítěte podpoří a současně sníží riziko úrazů. Nádoby s horkým obsahem staví na zadní hořáky sporáku, vstupu na schodiště zabrání instalací vhodné ohrádky a podobně. Lze použít i některé komerčně dostupné pomůcky, které prodává např. IKEA a které po snadné instalaci zabrání batolatům v nadměrném výzkumném úsilí.

Spolu s vnímáním sebe sama dítě začíná chápat i pocity druhých lidí. Vyvíjí se u něj empatie, schopnost vcítit se do druhého člověka. Chce potěšit toho, kdo je smutný a dává najevo účast, pokud si druhý člověk ublížil. Uvědomuje si, co cítí druhé dítě, když se uhodí. To mu pomáhá kontrolovat vlastní agresivní chování, protože se snaží druhému nepůsobit bolest. Postupně se učí vnímat, co je správné a co nesprávné a chápe lépe, co od něj rodiče očekávají. Když udělá něco „špatného“, projeví úzkost. Když se mu něco podaří, má radost. Úlohou rodičů je pomoci dítěti rozumnou formou vymezit pojmy „správné“ a „nesprávné“.

I tento překotný vývoj poznávacích, citových a pohybových schopností je dán zráním mozkové tkáně. To je také předpokladem nácviku čistoty, jednoho z hlavních úkolů dítěte v tomto stádiu vývoje. Batolata již vnímají naplněný konečník i močový měchýř a jsou schopná ovládat činnost řitního svěrače. Jsou-li pozitivně motivována, mají radost ze svých úspěchů při udržování čistoty. Nácvik čistoty však není vhodné uspěchat. U každého dítěte dozrává schopnost vědomě ovládat svěrače v poněkud jiném věku. Známý dětský psycholog prof. Matějček varuje rodiče před příliš časným vysazováním na nočník, které někdy může mít důvody praktické (klesne spotřeba plen a péče o dítě se usnadní), jindy prestižní (porovnání výchovných úspěchů s jinými maminkami stejně starých dětí).

Při nácviku čistoty každé dítě potřebuje pomoc a podporu svých rodičů. Začnou-li rodiče dítě za neúspěchy trestat, problémy s udržováním čistoty se mohou stát předmětem dlouhodobého boje mezi rodiči a dítětem a v některých případech mohou vytvořit základ pozdějších obtíží s vyprazdňováním.

Freud nazývá toto období vývoje dítěte análním stádiem (anus = konečník), protože nácvik čistoty je hlavním úkolem, který má dítě dokonale zvládnout. Je ovšem i výrazem nácviku sociálního chování v širším smyslu. Dítě by se v tomto věku mělo mimo jiné naučit ovládat svoje impulzivní a agresivní jednání a mělo by vědět, jaký způsob chování je sociálně vhodný. Freud připisoval nácviku čistoty vliv na rozvoj potřebných vlastností jako je pečlivost a svědomitost. Tyto vlastnosti jsou však zřejmě spíše projevem určitého vývojového stupně, díky kterému se dítě také naučí čistotu udržovat.

Souhrn: Samostatná chůze ve druhém roce života je začátkem vývoje samostatnosti a nezávislosti dítěte. Dítě se snaží vyzkoumat, co ze svého okolí si může podmanit. Může přitom být ohroženo úrazy, kterým mohou rozumní rodiče vhodným způsobem předcházet, neměli by však výzkumnému úsilí dítěte viditelně bránit. Díky rozvoji mozku se prohlubují citové prožitky dítěte, dítě vnímá pojmy „správné“ a „nesprávné“ a má předpoklady pro nácvik sociálního chování. Při správné motivaci se naučí udržovat čistotu.

Vývoj řeči

Komunikace s okolním světem je pro dítě důležitá od samého narození. Novorozenec a malý kojenec navazuje nonverbální kontakt s osobou, která jej ošetřuje, především s matkou. O způsobech této komunikace jsme podrobně hovořili v příslušných kapitolách.

Od dvou měsíců věku začíná tento kontakt postupně získávat hlasovou podobu, protože dítě se zvolna učí ovládat svoje mluvidla. První samohláskové zvuky („e“), které začne děťátko v tomto věku vydávat, inspirují i jeho maminku k hlasové odpovědi a postupně se mezi nimi rozvíjí určitá forma hlasové hry, která oběma přináší radost a potěšení.

Ve třetím čtvrtroce života začíná děťátko žvatlat a opakovat slabiky („dadadada“). Pomáhá mu v tom dokonalejší ovládání drobných svalů dutiny ústní, kterého je schopno díky dalšímu vyzrání mozkových struktur. Fáze žvatlání vrcholí kolem prvních narozenin dítěte. V té době však již u většiny dětí nastává chvíle, kdy začnou cítit potřebu používat jednotlivá konkrétní slova k označení osob, předmětů a činností. Svoje přání a potřeby vyjadřuje tak, že současně na předměty ukazuje. Množství užívaných slov s konkrétním významem zvolna narůstá. V roce a půl je počet používaných slov („aktivní slovník“) u každého dítěte jiný, v průměru 20 – 50 slov. Rodina může vývoj řeči svého dítěte podněcovat, ale i brzdit. Pokud rodiče, případně sourozenci hlasové projevy nestimulují a nadužívají prostředky komunikace nonverbální, například ukazování, vývoj slovní zásoby dítěte se zpomalí. Vývoj řeči také mohou nepříznivě ovlivnit opakované záněty středního ucha s přechodným zhoršením sluchu. Neporušený sluch je tedy další podmínkou rozvoje řeči. Také proto by mělo být odborně vyšetřeno takové dítě, u kterého je vývoj řečových schopností výrazně opožděn.

Schopnost porozumět řeči („pasivní slovník“) se vyvíjí rychleji než schopnost vlastního vyjadřování. Význam prvních slov začíná dítě chápat již kolem 9. měsíce. Měsíc po prvních narozeninách může rozumět 20 – 100 slovům. Po 18 měsících věku dochází k překotnému rozvoji jak aktivního, tak pasívního slovníku. Krátce před druhými narozeninami obvykle nastává ve vývoji řeči výrazný skok: Dítě začne skládat slova do jednoduchých vět se slovesy a spontánně začne popisovat svoji činnost, často v době, kdy ji právě provádí („Jdu ven.“). Vkládá do řeči předložky a začíná klást tázací věty se slůvky „proč“ a „co“. Začne si uvědomovat čas a faktor času začne používat ve své řeči. Tímto pokrokem ve vyjadřovacích schopnostech si dítě přímo říká o bohatší kontakt s ostatními lidmi a o stále nové a nové informace, které mu pomáhají poznávat svět a orientovat se v něm. Jeho poznávací vývoj získal nový významný impuls. Používaná slova, která už nevyjadřují jen konkrétní osoby a předměty (slovesa, předložky, částice), také naznačují, že dítě získalo schopnost používat řeči v abstraktním, symbolickém smyslu.

Souhrn: Mezilidská komunikace, důležitá od samého narození, získává hlasovou podobu od dvou měsíců věku. Díky dokonalejšímu ovládání mluvidel začíná děťátko od půl roku života postupně žvatlat a opakovat slabiky. Kolem prvních narozenin cití potřebu užívat první konkrétní slova. Pasivní (porozumění slovům) i aktivní (vlastní vyjadřování) slovník se potom rychle rozvíjí. Kolem dvou let začíná skládat slova do jednoduchých vět, klást otázky a používat řeč i v abstraktním smyslu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *